Úvodní stránka > Osobnosti > Jakub Böhme

Švec a mystik.
Narodil se v Německu. V mládí měl zvláštní vizi. V roce 1600 se dlouze zadíval na odlesk na cínové nádobě. Soustředěný pohled na neměnný, nepohyblivý lesklý bod, mu bezděčně napomohl k pozastavení toku myšlenek. Dostal se tak do stavu jakéhosi hlubokého meditativního vytržení, v němž nabyl přesvědčení, že je schopen nazírat do jádra člověka i přírody, do jádra přirozenosti všeho živého. To se v budoucnu, jak je patrno ze všech jeho spisů, potvrdilo. Někdy v roce 1610 měl další osvěcující zážitek, při němž nabyl většího vědění, než mnohý dlouholetý učenec při pečlivém studiu knih. Tvrdil, že spatřil "Jsoucno všech Jsoucen", vše živé i neživé, skrze Boží moudrost. Seznal, že existují tři světy - božský, temný a vnější. Poslední jmenovaný má být svět "náš". Tento zážitek si pro sebe pečlivě zapsal. Ze zápisků pak vznikla kniha "Die Morgenroete im Aufgang", známější pod názvem Aurora. Spis vyvolal na jedné straně obdiv a na straně druhé opovržení (zejména u duchovenstva). Ze strany církve, zástupců to Boha na Zemi, byl na Böhmeho vyvíjen nátlak, aby přestal psát. Světlo vycházející z jeho knih bylo pro (klášterní temnotě uvyklé) oči Božích zástupců příliš bolestivě oslnivé. Po několik let nenapsal tedy švec Jakub další spis. Nakonec však (naštěstí pro nás) jich v průběhu času vydal celkem 24. V nich nám předkládá svou hlubokou nauku. Jeho klíčové dílo

Cesta ke Kristu - je prodchnuto tak neochvějnou láskou k Bohu a tak hlubokým a ryzím věděním, že by se s ním měl každý člověk, vážně hledající Světlo a Pravdu, seznámit. Böhme mluví o Bohu jako básník. S až pohádkovou obrazností. Zároveň se ale vyjadřuje o mocnostech temnoty s takovým opovržením, že je na první pohled jasné, jak neochvějnou vírou musel být obdarován. V dobách, kdy se věřící "ovečky" třásly strachy z pekelných mocností, se například o ďáblovi vyjadřoval tak výsměšně, že je z jeho textů ihned vycititelná odvaha, jakou ho jeho vědění naplňovalo. Síla jeho neotřesitelné víry mu zjevně byla ochranným štítem a brněním proti strachům, jichž církev vždy tak mistrně zneužívala k manipulaci svými ovečkami.